V časopise mzdová účetní, v čísle 7-8/2016, byl zveřejněn názor JUDr. Bořivoje Šubrta na provádění exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky na daňový bonus.
Jelikož se jednalo o exekuci vedenou naším úřadem, dovolujeme si níže rozvést důvody, na základě kterých jsme se rozhodli daňový bonus postihovat, nejen v tomto konkrétním případě.
Dle ust. § 312 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) lze postihnout jakoukoliv peněžitou pohledávku povinného, pokud v době vydání exekučního příkazu již existovala, popř. pokud byl dán alespoň základ předmětné pohledávky konkrétním právním vztahem, smlovou či jinou právní skutečností (Lavický P. a kol., Občanský soudní řád, Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2016). Z tohoto pravidla lze učinit pouze dvě výjimky. Za prvé podle výše uvedeného ustanovení nemohou být postihovány pohledávky, pro něž je stanoven specifický způsob provedení exekuce, tedy např. mzda nebo účet. Za druhé takto nelze postihovat pohledávky, jež jsou o.s.ř nebo jiným právním předpisem vyloučeny z exekuce.
Pohledávky zcela či zčásti nepodléhající výkonu rozhodnutí jsou vyjmenovány v ust. § 317 až 319 o.s.ř. Jelikož v uvedených ustanoveních zcela absentují slova jako zejména, především apod., je zřejmé, že výčet pohledávek zde uvedených je konečný a úplný; na žádné další pohledávky kromě zde jmenovaných se vyloučení z exekuce nevztahuje.
Daňový bonus zde není uveden, a to ani výslovně, ani způsobem, ze kterého by bylo možné dovodit, že se dané ustanovení vztahuje i na něj. Rovněž v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, není uvedeno, že by daňový bonus nepodléhal exekuci, a taktéž žádný aktuálně účinný právní předpis nestanoví, že by daňový bonus byl exekučně nepostižitelný.
Jak judikoval Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí č.j. 3 VSOL 852/2011 ze dne 11.5.2012 i Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí č.j. 1 VSPH 241/2013 ze dne 18.3.2013, přičemž v obou případech bylo rozhodováno o daňovém bonusu zaměstnance, nikoli osoby samostatně výdělečně činné (což ovšem na konečný závěr nemá žádný vliv), daňový bonus neovlivňuje výpočet čisté mzdy pro účely exekučních srážek a ani se do ní pro účely srážek nezapočítává. Rovněž shodně uvedly, že daňový bonus je mimořádným plněním (tedy pohledávkou) vypláceným ve prospěch povinného a je postižitelný v rámci insolvenčního řízení.
Pakliže je daňový bonus příjmem povinného postižitelným v rámci insolvenčního řízení, není žádného důvodu, pro který by nemohl být postihován i v rámci řízení exekučního (když v insolvenčním řízení se při srážkách ze mzdy postupuje právě podle exekučních předpisů). A protože jej nelze postihovat exekučním příkazem srážkami ze mzdy, je logicky postihován jako peněžitá pohledávka.
V neposlední řadě je třeba zdůraznit fakt, na který je často (a to bohužel nejen JUDr. Šubrtem) zapomínáno, a to že soudní exekutor vystupuje vůči zaměstnavateli jako soud prvního stupně a že úkony soudního exekutora jsou považovány za úkony soudu. Zaměstnavatel povinného (ani jeho externí účetní) tedy nejsou oprávněni zkoumat, zda soudní exekutor je či není oprávněn postihnout daňový bonus, a naopak jsou povinni uposlechnout jeho exekučního příkazu. Pakliže se povinný domnívá, že postup soudního exekutora je nesprávný, může podat návrh na částečné zastavení exekuce. Lze se však důvodně domnívat, že tomuto nebude vyhověno, neboť exekuční soudy potvrzují náš výše uvedený postup. Za všechny jmenujme rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně č.j. 22EXE 1566/2013-16 ze dne 1.9.2015, dle kterého: „Ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18.3.2013 sp. zn. 1 VSPH 241/2013 je daňový bonus příjmem povinného a zároveň se nejedná o plnění, které by bylo uvedeno v § 299 o.s.ř. a jež by bylo vyloučeno z exekučního postihu, může být postihován jako jiná peněžitá pohledávka povinného za jeho zaměstnavatelem a jedná se tedy o nárok povinného na peněžité plnění. … Soud neshledal postup soudního exekutora za nezákonný či nepřípustný, současně neshledal žádný jiný zákonný důvod pro částečné zastavení exekuce.“